Rozhovor s Evou Gmentovou

V časopise Interview vyšel článek nejen o tom, proč Eva Gmentová začala psát a vydávat knihy:

• Pustila jste se do podnikání, když vám bylo více než 50 let, co vás k tomu přimělo?

Možná právě můj věk. Tolik let jsem plnila něčí příkazy a vize, že jsem si chtěla konečně plnit své vize a hlavně po svém. Byla a jsem ve věku, kdy už nemám potřebu nikomu skládat účty, ani srážet před nikým podpatky, chtěla jsem si dělat věci po svém. Chci dělat to, co mě baví, těší a naplňuje. Můj odchod byl sice dobrovolný, ale vynucený zdravotními problémy, které mi zapříčinilo stresové prostředí a nesoulad mého vnímání manažerské práce s vedením firmy. Jít se nechat zaměstnat jinam, by znamenalo další stres a další problémy. Dělat věci po svém je báječná svoboda.

• Co bylo na začátku vaší podnikatelské cesty nejtěžší?

Asi všechno, protože jsem de facto o podnikání nic nevěděla a nikdy jsem si to nevyzkoušela. Stát na druhém břehu po tolika letech zaměstnaneckého poměru byla pro mě novinka. Ale měla jsem sny a cíle a za těmi jsem šla. Měla jsem i představy, ale ty skoro všechny vzaly za své a já se učila, improvizovala jsem a vymýšlela nové věci a nové cesty. To vlastně na tom bylo nejlepší, protože to je moje přirozenost. V těžkých chvílích zapnout a nedat se. Začátky mě hodně naučily a já stále vymýšlím nové a nové projekty a cesty.

• Sice pokračujete ve svém oboru, tedy pojišťovnictví, ale k tomu máte například i vlastní knižní nakladatelství. Jak to jde dohromady?

Vzdělávání na finančním trhu a nakladatelství jsou dva naprosto odlišné obory. Nevím sice jak to jde dohromady, ale mě oba obory moc baví. Knihy jsou hmatatelný produkt tvůrčí práce. Po několika měsících práce držíte knihu v ruce, krásně voní, můžete ji pohladit, prolistovat, pokochat se obrázky. A pokud se k tomu ještě přidají rozzářené oči dětí, pak jsem vděčná, že můžu dělat, co mě naplňuje. Vzdělávání je nehmatatelné. Uznání studentů, kolegů, obchodních partnerů, sice hřeje, ale nedá se uchopit. V době, kdy jsem ještě pracovala jako pojišťovací zprostředkovatel, tak uznáním byla spokojenost klienta s likvidní škodou. A proč oba tyto obory? Miluju knížky od dětství. Také od dětství je píšu. Kdysi jedna moje povídka vyhrála nějakou soutěž v časopisu Vlasta. Několikrát jsem zkusila své práce poslat do některého nakladatelství, většinou odpovědí bylo, že vydávají jen cizí autory. Jednou se mě dcery zeptaly, proč pohádky, které jsem kdysi napsala, nevydám, že jsou hezké. A tak jsem je vydala, nejdříve jen pro sebe a své známé. Ale pak mě nakladatelství uchvátilo a já začala i vydávat další své knihy. Teď vydáváme i jiné autory. Na finančním trhu se pohybuji od vysoké školy, nejdříve v bankovnictví, pak v pojišťovnictví. De facto oba obory jsou se mnou spojeny celoživotně, tak asi proto.

• Navíc jste dokonce i spisovatelka a vydala jste řadu knih pro děti. Proč vás baví zrovna pohádky?

Jak už jsem uvedla píšu od dětství. A od dětství miluju pohádky. Přečetla jsem snad všechny, co tehdy vyšly. Sama jsem si své vymýšlela. Napsala jsem je ale až ve chvíli, kdy mi bylo nejhůře. Kdy mi umřela moje babička a já měla potřebu vrátit se do té doby, kdy mi pohádky četla, kdy jsem byla malá holka a kdy jsem ještě věřila, že lze žít život jako v pohádce. Dlouho byly jen v počítači. A pak jednoho dne jsem požádala kamarádku, aby mi k nim nakreslila obrázky, a tehdy vznikla moje první knížka. Impulzem k psaní a vydávání knížek pro děti byli moji vnuci. Vracím se díky nim do dětství a moc si to s nimi užívám a doufám, že je to v mých knížkách vidět.

• Zaměřujete se na vzdělávání v oblasti pojišťovnictví, v čem je to jiné než předtím, když jste nově lektorkou? A měl by podle vás každý lektor mít reálnou zkušenost s tím, o čem mluví?

Po světě chodí lidí, co rozumí svému oboru, jsou odborníky, specialisty a jsou ve své práci skvělí. Jen neumí své dovednosti a zkušenosti předat dál. Lektor by měl být nejen odborníkem ve svém oboru, ale měl by být schopen podělit se o to, co zná, co umí. Měl by umět sdílet své zkušenosti a  dovednosti z praxe. Lektor, který jeden den „učí“ prezenční dovednosti a druhý den na soustruhu, aniž by obojí kdy reálně dělal, se sice nějak živí, ale nepřináší studentům nic. Přiznám se, že jsem měla obavy z toho, že odtržením od praxe ztratím schopnost předávat zkušenosti a stanu se jen „lektorem“. Naštěstí se to neděje. Za prvé všichni moji studenti se mnou své každodenní problémy diskutují. Za druhé jsme mentorem několika makléřům a tudíž se potkávám se skutečnými případy. Za třetí ve volném čase pomáhám jedné pojišťovně s likvidací škod. Své spolupracovníky, kteří pro mě pracují jako lektoři, si vybírám pouze z praxe a jsem vděčná, že se s nimi znám a můžu s nimi spolupracovat.

• Jaké jsou vlastně rozdíly mezi lektorem, mentorem nebo koučem?

Lektor by měl být schopen sdílet své zkušenosti a dovednosti s větším počtem posluchačů bez ohledu na jejich konkrétní zaměření. Mentor je defacto poradce jednoho konkrétního člověka a pomáhá mu s konkrétním případem, problémem nebo zadáním. Mentora si představuji jako někoho, kdo mě vezme za ruku a ukáže mi vše tak jak se má v konkrétním oboru dělat, ale zároveň mi vysvětlí proč se to tak dělá. A až to všechno budu umět a chápat, pak už mentora potřebovat nebudu. V tom je kouzlo mentora. Lektora budu potřebovat průběžně kdykoliv kdy si budu chtít buď osvěžit vědomosti, nebo získat nové. Kouč mě neučí nic nového, nebere mě za ruku, nemusí vysvětlovat. Kouč by mi měl otevírat nové cesty, ukazovat nové možnosti, odkrývat tajemství, na mě je, zda se po těch cestách vydám, nebo zda využiji nové možnosti. Pokud je to dobrý kouč, tak ani nepostřehnu, že už po té nové cestě jdu.

• Proč by se měli lidé sebevzdělávat i po škole? A kladou na to dostatečný důraz tuzemské firmy?

Možná teď naštvu pár lidí, ale škola nepřipravuje mladé lidi na to, co je čeká v práci. Pokud se zamyslím nad tím, co jsem ze školy ve své práci použila, tak toho moc není. Ze základní a střední školy číst, spát, sčítat, násobit a dělit. Z vysoké školy něco málo z účetnictví a terminologii ze zemědělství, protože jsem studovala VŠZ a pojišťovala jsem zemědělce. Napsat email, aby měl hlavu a patu, to škola nenaučí. Mluvit, prezentovat, vést porady nebo řídit projekt, také ne. Umět se pohybovat na pracovním trhu, tak to už ani náhodou. Škola nepřipravuje lidi do praxe. Už jen z pohledu pojištění, žádná škola neučí své studenty, co to pojištění je a proč je dobré pojištěním eliminovat rizika, která nás i v obyčejném životě mohou potkat. Většina firem má zavedený nějaký systém vzdělávání, ale často se jedná o e-learningové vzdělávání, které po celém dni za počítačem už nikdo ani nečte ani nesleduje. Některé typy vzdělávání jsou dané předpisy, zákonem, a tak je prostě firma má zavedené, ale už s nimi nepracuje, nezajímá se o to, co takový způsob vzdělávání zaměstnancům dal. Málo která firma má zavedený systém, který skutečně zaměstnance posouvá v odbornosti nebo i v kariéře a zajímá se o to, co zaměstnanec potřebuje. Vše ostatní považuji za vyhozené peníze. Někdy mám pocit, že hezký LMS systém plný obrázků a animací se prezentuje jako benefit, protože byl opravdu drahý, ale tím to celé končí. Vzdělávání by mělo být cílené a zaměstnanci by měli mít možnost vybírat si mezi tím, co musí, co potřebují, co chtějí a co je zajímá.

• Jste také členkou Českomoravské asociace podnikatelek a manažerek, v čem spočívá její činnost?

Asociace sdružuje podnikatelky a manažerky a pomáhá jim navazovat kontakty a propagovat je i jejich podnikání. Zúčastnila jsem se zasedání regionálního klubu v Ostravě, kde nám byl představen jeden konkrétní převratný výrobek a než jsem se rozkoukala ho objednat, tak byl výrobce zakázkami zahlcen a nestíhal. A v tom spatřuji výhodu členství. Někdy se snažíte dlouho a sebevíc, platíte za reklamy, a efekt stále nikde. A pak stačí tak málo, potkat se s vlivnými a úspěšnými ženami, a vejít tak ve známost. Stejně tak můžete využít služeb členek v oboru, který potřebujete, a víte, že se na ně můžete spolehnout a že je nemusíte prověřovat výběrovými řízeními. Navíc potkávat se s tolika kreativními a odvážnými ženami je vždy velmi příjemné a inspirativní.

• Pojišťovnictví někdy bývá v Česku vnímáno negativně, proč tomu tak je? A co byste změnila, aby na tento obor a profesi lidé nahlíželi jinak?

Na to je celkem jednoduchá odpověď. Obyčejný člověk pojištění nerozumí. Jak už jsem uvedla problém je už ve škole a v osvětě. Možná většina populace ví, že existuje něco jako povinné ručení na auto. Bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla by se nemělo na silnici pohybovat žádné vozidlo. Ale co to je konkrétně a co toto pojištění kryje, už tuší málokdo. Například, pokud zraním při dopravní nehodě člověka, třeba srazím chodce, že povinné ručení uhradí veškeré škody, které zraněnému vzniknou. A do těch škod se nepočítá jen léčení, bolestné, ale i ztížení společenského uplatnění, kompenzační pomůcky ve formě třeba vozidla pro postiženého, polohovacího lůžka, ušlý výdělek, ušlý důchod, výživné na děti a další náklady spojené s poškozením zdraví. Výše takové škody se může vyšplhat až ke sta miliónům. To vše uhradí pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Samozřejmě pokud je sjednaný dostatečný limit plnění. Většina lidí kouká na výši pojistného a ne na to, co pojištění v případě škody pokryje. A to je problém. Za malé pojistné je malé krytí a plnění. A pak jsou lidi naštvaní na pojišťovnu, místo aby byli naštvaní na sebe, že si pojištění špatně sjednali.  A tady je zakopaný pes ve vnímání pojišťovnictví. Obecně si lidi myslí, že pojišťovnám se hradí vysoké pojistné, a když přijde škoda, není adekvátní plnění. Určitě každý viděl reklamu na srovnání pojistného. V případě pojištění vozidel se tam objevují částky kolem 2tis Kč za nějaké vozidlo. Jedná se o roční pojistné. Vztáhněme si toto pojistné ke škodě, která může nastat v mnou uvedeném příkladu. Škoda na jednom zraněném cca 100mil Kč. Pokud zranění budou dva například maminka s děckem, pak pojišťovna uhradí škody oběma, a vždy do sjednaného limitu. Hypoteticky tedy dvakrát cca 100mil. Kč. Za takové odškodnění vlastník vozidla zaplatil 2tis na ročním pojistném. Zaplatil pojistné, aby se už o nic nemusel starat a pojišťovna za něj vše uhradila. Opravdu je to pojištění tak špatné? Změna ve vnímání může přijít pouze s osvětou například už ve školách. Výrazná změna by určitě nastala i tehdy pokud by byly reklamy na finanční služby zakázané. Nejsou pravdivé a kazí jak trh tak pověst oboru.

• Jsou podle vás Češi dostatečně pojištěni, nebo to spíše podceňují?

Myslím, že jsem na toto odpověděla už v předchozí otázce. Většina populace buď není vůbec pojištěna nebo špatně. Souvisí to s tím, že lidi pojištění nerozumí. Navíc obecně lidi vůbec netuší, co mohou svým konáním způsobit, nebo za co odpovídají. Například, pokud vaše dítě zapálí seník, že škodu budete muset uhradit. Nechápou, že pojištění je služba, kterou si kupují. Já když lidi učím, co je pojištění, tak jim říkám : kupuji si pomoc v případě události, která může nastat. Kupuji si jak finanční pomoc ve formě úhrady škody, ale i pomoc ve formě asistenčních služeb například na odtah vozu, repatriaci ze zahraniční. Ta událost nastat nemusí, ale já mám klidné spaní pro případ kdyby nastala. Pokud si postavíte dům, stál vás 4 miliony, asi nemáte nikde další 4 miliony na postavení nového domu, jestliže shoří nebo ho smete tornádo. Proto si kupuji pojištění, abych si v případě takové škody mohla postavit nový dům. Podnikatelé si kupují pojištění, aby v případě škody nemuseli zavřít fabriku nebo krám, a mohli dál vydělávat a zaměstnávat lidi. Cyklista může způsobit úplně stejnou nehodu jako řidič vozidla a na to by měl být pojištěn minimálně stejně jako na povinné ručení. A za ten klidný spánek si zkrátka dobře zaplatím. Kupuji si pojištění pro případ, že budu mít úraz nebo vážnou nemoc a nebudu moci chodit do práce, ale potřebuji živit rodinu, platit nájem, energie, potřebuji někoho, kdo mě bude vozit k lékaři, k tomu všemu můžu využít správné pojištění. Já obor pojištění miluji a vnímám ho jako skvělý nástroj k eliminaci rizika a problémů, které mě v životě mohou potkat. A pokud lidi pochopí, že pojištění je služba, kterou mi pojišťovna poskytne ve chvíli, kdy budu mít nějaký problém, pak ho začnou vnímat pozitivně. Na začátku však musí definovat své požadavky a potřeby co nejpodrobněji a nejpravdivěji a pak už jen čekat na výsledek, což je buď klidný spánek nebo uhrazená škoda.